Nádherný „obrozenecký“ sen, samostatná republika, neměl v době rozvrácených národnostních vztahů ve střední Evropě šanci. Ve chvíli zhroucení rakousko-uherského soustátí se hnací silou stala nezodpovědná touha části české elity domoci se pod jakýmkoliv jménem statutu vládnoucího „národa“ nad co největším územím. Více než poloviny jinojazyčného obyvatelstva nového státu se tato česká elita na nic neptala.

U vědomí svého „civilizačního“ náskoku byla elita rozhodnuta přinášet pokrok Slovensku, Slezsku a Podkarpatské Rusi doslova za každou cenu – a k tomu si podrobit i nesouhlasící české Němce a slovenské Maďary – i za cenu násilí.

Jenomže potlačení zájmů více než poloviny obyvatelstva nečeského jazyka vnímala velká část československých Němců, Slováků, Maďarů, Poláků a Rusínů od počátku jako nerovnoprávnost. S výjimkou zaostalého Rumunska, daleko na nejvýchodnější hranici státu, nebyl Československu nakloněn ani jeden z jeho sousedů. Nové hranice s Polskem a Maďarskem se dokonce definovaly až vojenským konfliktem a s pomocí násilí byl pacifikován i odpor německého obyvatelstva v některých městech Sudet.

Zvláštní kapitolu mýtotvorby je nekritická idealizace prezidentů či armády, která v české společnosti přetrvává dodnes. Tato tradice vylučuje možnost omylu, stáří, nemoci, osobního selhání či dokonce zrady.

Představa o novém Československu, jehož ekonomické a kulturní úspěchy pomohou rychle přetavit jednotlivá jazyková národovectví v jednotný československý politický národ, byla ve střední Evropě 20. a 30. let pouhou iluzí. Byl to vzdušný zámek, stavěný jen pro krásné počasí.

Stateční, moudří a neomylní

Naprostá většina české politické elity ve skutečnosti nikdy nebyla ochotna snížit se na úroveň rovnoprávnosti s vícehlavou jinojazyčnou většinou ve společném státě. Už vůbec ne pak splnit sliby, dávané Spojencům na mírové konferenci o tom, že Československo bude mít kantonální systém a nebude budovat stálou armádu.

Skutečný stav věcí ale dlouho zastíraly nesporné hospodářské, kulturní a zprvu i politické úspěchy nového státu. Československo si přes svoje vnitřní problémy, na rozdíl od všech svých sousedů, dokázalo udržovat formálně demokratický politický systém. A v prvních deseti letech se ještě mohlo zdát, že vítězům první světové války zájem o demokratizaci střední Evropy vydrží věčně. Život v iluzi může vydržet velmi dlouho – zvláště pokud se stane státní doktrínou, podporovanou státním školstvím, cenzurou a valnou většinou sdělovacích prostředků.

Československá státní doktrína, nebo spíše domácí propaganda, převzala navíc to nejhorší z české obrozenecké tradice – slepou sebestřednost a vytváření mýtů. České debaty o minulosti, stejně jako vymýšlení smyslu takových „národních dějin“, vytržených z mezinárodního kontextu (Milan Kundera 1968, stejně jako současní tzv. pullmanovci), zabředávaly a zabředávají často až k hranici naivity.

Zvláštní kapitolu této mýtotvorby tvoří nekritická idealizace prezidentů či armády, která, mimochodem, v české společnosti přetrvává dodnes. Tato tradice vylučuje možnost omylu, stáří, nemoci, osobního selhání či dokonce zrady. Prezidenti z období krizí jsou ve vnímání české společnosti jen výhradně stateční, moudří, neomylní a spravedliví andělé.

Tomáš Garrigue Masaryk přitom byl placeným agentem britské zpravodajské služby ještě předtím, než v prvním roce války odešel do exilu. Později vyhlásil i zcela mylnou neutralitu vůči bolševickému režimu v Rusku a jen těžko se smiřoval s obrovským ohlasem, který ve světě mělo proti jeho vůli vyhlášené vystoupení legií proti bolševikům. Proč nepřiznávat i tohle?

O mnoho nepochopitelnější je dodnes převládající idealizace Edvarda Beneše či Ludvíka Svobody. Ještě dnes česká armáda uměle udržuje představu o kontinuitě a tradicích československých ozbrojených sil od roku 1918. Je to jen legenda.

Ostudné politické a otevřeně kriminální čistky v armádě probíhaly už od léta 1945. Ludvík Svoboda i prezident Beneš o nich byli detailně informováni a schvalovali je.

Mstivý prezident Beneš

Po svojí abdikaci a osobním písemném blahopřání svému nástupci Emilu Háchovi začátkem října 1938 se Beneš prohlásil po vypuknutí války znovu za prezidenta. Aby se prosadil, nechal zavřít do anglických vězení a táborů stovky svých politických odpůrců.

Podstatně legitimnějšího konkurenta, trojnásobného předválečného premiéra Milana Hodžu, vyštval z Londýna pod hrozbou internace do Spojených států. Ministru Nečasovi zakázal už rok před skončením války pro jeho „protisovětské postoje“ návrat do vlasti.

V pankráckém vězení, jen pár týdnů po svém návratu z londýnského exilu a následném okamžitém zatčení, zemřel i předválečný poslanec a Benešův odpůrce František Schwarz. Ale především – Beneš celou předválečnou československou armádu vědomě zlikvidoval. Poslední část její generality, která mu v exilu sloužila jako „ministerstvo národní obrany“, ještě před jejím koncem na přání Sovětů rozpustil a opustil. Veškeré armádní velení a organizaci předal sovětskou agenturou prolezlé jednotce plukovníka, a později generála Ludvíka Svobody, zvané Československý armádní sbor v Sovětském svazu.

Před chybným a pro jednotku téměř likvidačním nasazením do karpatsko-dukelské operace na podzim 1944 (rozkazem maršála Koněva) měla pouhých 16451 vojáků. Skoro dvanáct tisíc z nich byli občané jiných států než Československa, především Sovětského svazu, takže to mnohem spíše byla jakási obdoba Cizinecké legie. Čechů a Moravanů v ní bylo jen 925. Více než trojnásobek byl Slováků, dezertérů z tzv. Rychlé divize fašistického Slovenského štátu. Občanů předválečného Československa v ní tedy byla pouhá čtvrtina.

Okamžitě po vstupu na československé území koncem roku 1944 bylo ke každé vyšší jednotce přiděleno několik nových sovětských „poradců“ a od ledna 1945 celý armádní sbor a veškerou mobilizovanou novou vojenskou strukturu Československé armády ovládlo Sověty řízené Obranné zpravodajství. Z předválečné armády nezůstalo nic.

Obrněná brigáda a letci ze Západu se směli vrátit domů až v létě 1945 a jejich jednotky byly rozpuštěny. Obrněná brigáda s anglickými tanky nesměla být zprvu ani představena veřejnosti, a tak na slavnostní přehlídce v polovině května v Praze jeli českoslovenští vojáci na tancích IS-2, jen pro tuto show zapůjčených Rudou armádou, a řízených sovětskými posádkami.

Ostudné politické a otevřeně kriminální čistky v armádě probíhaly už od léta 1945. Ludvík Svoboda i prezident Beneš o nich byli detailně informováni a schvalovali je. Pozdější věznění a popravy mnoha vyhozených důstojníků proto padají i na jejich hlavy. Pro Beneše a Svobodu byly jen přijatelnou cenou za sovětskou součinnost při násilném vyhánění německého obyvatelstva přes hranice do sovětské okupační zóny v Německu a nahnání více než milionu lidí do koncentračních táborů (tak se jim opravdu úředně říkalo).

Než by Svoboda použil „nespolehlivé“ západní jednotky a jejich důstojníky, raději se opřel o bývalé důstojníky armády fašistického Slovenského štátu. Do armády bylo na jeho rozkaz ještě v květnu 1945 mobilizováno dokonce osm set zajatých příslušníků nejbrutálnějších jednotek Hlinkovy gardy (tzv. Haššíkovci), kterým se podařilo utéci ze Slovenska až k Písku, kde jim americká armáda znemožnila přechod demarkační linie.

Svobodní lidé potřebují k životu pravdu mnohem více než modly a lži o pochybných hrdinech. Namísto pravdy máme hloupý a nedůstojný zákon, který tvrdí, že Edvard Beneš se zasloužil o stát…

Ve stejné době byla rozhodnutím vlády a prezidenta řada vojenských jednotek převedena v utajení pod komunisty přímo řízené ministerstvo vnitra. O podílu takových jednotek a armády jako celku na masových vraždách a násilnostech proti civilnímu obyvatelstvu v době míru Armáda České republiky dodnes mlčí.

Kromě vyhnání a odsunu českých a moravských Němců v prvních dvou poválečných letech připomeňme i nasazení v Plzni v roce 1953, nebo v ulicích řady českých a moravských měst v srpnu 1969. Nikdo za to nikdy nebyl potrestán. Tisíce zbytečný komunistických generálů a důstojníků ČSLA se i po roce 1989 v klidu dočkaly bohaté penze a výsluh, zatímco oběti režimu dožívaly na desítky let zapomenuty, s nejnižšími příjmy nebo v emigraci.

Je snad potřeba více důkazů k výroku, že Edvard Beneš s pomocí Ludvíka Svobody už v roce 1945 zničili armádu demokratického Československa a podřídili ji, spolu s celým státem, koloniální nadvládě stalinistické diktatury?

Výzva k otevřené diskusi

Oslavovat vznik Československa je dnes především výzvou k tolik opožděné diskuzi o českých dějinách 20. století, o tom, čemu se říká národní identita. Svobodní lidé potřebují k životu pravdu mnohem více než modly a lži o pochybných hrdinech. Namísto pravdy máme hloupý a nedůstojný zákon, který tvrdí, že Edvard Beneš se zasloužil o stát…

Jistou formu dějinné spravedlnosti prožil jenom Ludvík Svoboda. Poté, co organizoval vyhnání a odsun milionů českých a moravských Němců, a pomohl zničit kariéry a životy tisíců svých spolubojovníků, sám zažil nemilost i vězení. Měl štěstí. Byl rehabilitován a v srpnu 1968 se jako prezident nesporně zachoval státnicky, když zamezil sovětskému plánu na vytvoření dělnicko-rolnické vlády kolaborantských aparátčíků a přivezl z Moskvy unesené vedení KSČ.

Nástupu kolaborantů ale nezabránil a na konci života ho potkalo vůbec největší ponížení. Sovětské vedení mu – coby prezidentovi státu – zakázalo vydat jeho válečné paměti. Sluhům není dovoleno si pamatovat.

Autor je vzděláním historik. V roce 1988 se podílel na přípravě nezávislé mezinárodní konference k sedmdesátému výročí založení Československa a strávil proto spolu s ostatními organizátory čtyři dny v ruzyňské věznici.

Článek propůjčen z oficiálního zdroje: https://hlidacipes.org/jan-urban-vznik-ceskoslovenske-republiky-byl-velmocenskym-omylem-ze-lzi-se-stala-legenda/?utm_medium=notifikacepush&utm_source=notifikacepush&utm_campaign=notifikacepush&utm_content=rozeslaneoznameni